Pojem termín porodu je často skloňován celé těhotenství. Je to taková meta, ke které se upínají zraky a pozornost nejen naše, ale také lékařů a rodiny. Jenže, co když to cítíte trochu než všichni kolem vás?
Vždy máme svobodnou volbu. A to i přes to, že občas je na nás vyvíjen tlak z okolí nebo dokonce zevnitř nás samých. Nemám přeci jen udělat to co se má, měla bych, nebo co po mě chce někdo jiný? V těhotenství jsem toto intenzivně prožila s termínem porodu. Vnímala jsem to tak, že se na ten jeden den, klade veliký důraz a vyvolává to zbytečné napětí a očekávání. Ať už ze strany lékařů, nebo rodiny.
U mě to bylo zesíleno tím, že jsem sama narozená hodně po termínu, indukovaným (vyvolaným) porodem. Od začátku těhotenství jsem ohledně toho v sobě cítila obavy. Nechtěla jsem znovu projít touto zkušeností – tentokrát z role matky. A tak jsem na tom vnitřně pracovala a urovnala si, jak to doopravdy cítím s tím termínem.
Pro mě to je datum, který si lékař vypočítá od mé poslední menstruace a poukazuje na to, kdy fyzicky miminko dozrává – ne kdy se má narodit. Na to kdy se skutečně narodí, působí více faktorů, nejen fyzická zralost.
Důvěra v sebe samu
A taková perlička, aby jste si nemyslely, že jsem si to jen srovnala v hlavě a pak, že šlo vše úplně hladce a jednoduše.
Z některých lékařů nemám dobrý pocit a projevuje se to syndromem bílého pláště. Na gynekologických prohlídkách, kde velmi pečlivě hlídají tlak, jsem ho měla celé těhotenství vysoký. Opakovaně jsem upozorňovala, že je to jen u lékařů a doma si ho pro svůj klid měřím – a tam je v pořádku. Už několik dní před termínem jsem na sobě pozorovala poslíčky a cítila jsem, že se otevírám. Vše se chystalo k porodu a tak jsem byla klidná.
Když jsem šla na poslední prohlídku – 2 dny před termínem – doktor mi oznámil, že si mám dojet domů pro věci a jet do nemocnice, že mi na dnešek domluvil indukci (vyvolání porodu). Teď si představte kreslený animák, jak se mi oči asi 100x zvětší a vyletí z hlavy. Říkám mu, že cítím, že se vše připravuje na porod a jemně mu připomínám, že mám ještě před termínem. Při prohlídce potvrdil, že vše vypadá na porod, ale ten váš tlak…
Odmítám indukci, ale jedu do porodnice a tam si nechávám dělat přesnější ultrazvuk. Alespoň vím, kolik malá váží a že už mám méně plodovky – což se mi při porodu samotném hodilo – ale že je vše v pořádku.
To vše se odehrálo ve středu. V sobotu ráno, byla moje maličká na světě. Vnímám to celé jako „zkoušku“ mého naladění a důvěry v sebe samu a jsem sama sobě vděčná, že jsem to ustála.
Co všechno ovlivňuje kdy se mimi narodí?
Toto je čistě můj osobní pohled na věc. Pokud to máš jinak, je to naprosto v pořádku.
Termín porodu ovlivňují tyto roviny – fyzická, mentální, emocionální, duševní a pár dalších působících vlivů. Vše je propojeno v jednom celku a nelze vytrhávat jednu rovinu a řídit se výhradně podle ní. Každá má své místo a význam.
Fyzické tělo
Fyzická úroveň je pro nás nejsnáze uchopitelná a v současné době, díky pokroku ve vědě, i nejlépe zmapovaná a kontrolovaná. Víme jak se miminko vyvíjí, k čemu v těle dochází a velmi brzy se dají odhalit komplikace nebo nemoci. V této rovině se nám dostává spousta péče a pozornosti. Řekla bych, že někdy až na úkor důvěry ve vlastní intuici, v sebe a tělo.
Ovšem v dalších oblastech, pokud se jimi nezabýváme sami, žádná standartní péče nefunguje. Což je škoda, leží tam příčiny mnoha nepříjemností, které mohou narušit přirozený průběh porodu.
Mentální rovina
Tvoří ji naše mysl a podvědomí. Jsou zde naše zážitky, názory, přesvědčení a myšlenky. Každá z nás má v hlavě nějaká přesvědčení o sobě samé, o těhotenství, o porodu, o kojení, o tom jaká budu matka a podobně.
Buď naše mysl pracuje pro nás a pro naše dobro a nebo naopak. Buď se v myšlenkách zabývám tím, co mi prospívá nebo tím co mě oslabuje. Pár příkladů, pro lepší představu, ať to není jen teorie. Zkuste si každou větičku přečíst a vnímat, jak se u ní cítíte:
- nesmím na nic zapomenout
- vzpomenu si
- nevím, co se se mnou děje, nevím si rady
- důvěřuji svému tělu a své intuici
- jsem hrozná, blbá, nešikovná, ...
- miluji sama sebe
- nevidím na sobě nic dobrého
- přijímám se taková, jaká jsem
- s miminkem se nedá komunikovat
- otevírám se komunikaci se svým miminkem
A jak moudro praví: „čemu věnujeme pozornost, to roste“.
Je tomu tak, sama nyní procházím fází, kdy toto již dobře znám a vím, že to funguje a přesto se mi stává, že zalévám plevel místo mrkve 😉 Pak se divím, cože se mi to děje nebo proč se cítím mizerně – AHA, starý zvyk. A také mnoho balastu, nelásky a nedůvěry v sebe samu, které jsem si v životě osvojila.
Nevadí, důležité je si to uvědomit, přijmout to, poděkovat a nechat odejít. A také si na nově vzniklé místečko dát něco láskyplného, podporujícího a to, co v mém nitru vyvolá úsměv a pohodu. Mysl je, ve své složitosti, poměrně jednoduchá a pokud jí nedáme nový směr, vjede do starých kolejí, protože nemá jiné.
A pokud vás napadlo, opravdu se s miminkem dá komunikovat? Jak na to? To bych také ráda, ale nejde mi to. Upřímně vás chápu a o tom jak nastavit svou mysl, abychom miminko vnímaly a mohly s ním komunikovat jsem napsala v eBooku – 3 jednoduché způsoby, jak s miminkem komunikovat. Je zdarma ke stažení, aby co nejvíce maminek mohlo zažít tu krásnou blízkost se svým děťátkem.
Emoční a citová úroveň
Je tvořena tím, co cítíme – pocity a emoce. Jsou to strach, vztek, sebelítost, nepřijetí, pocit viny, stud, odpuštění, přijetí, laskavost, sebeláska, mír, sounáležitost, láska a mnoho dalších.
Miminko je na nás v těhotenství napojeno nejen fyzicky, ale také energeticky. Proto je schopno s námi komunikovat a velmi dobře cítí naše rozpoložení, prožívané emoce a pocity.
- Pokud své dítě z jakéhokoliv důvodu nepřijímám, cítí to.
- Pokud mám strach, že nezvládnu roli matky, vnímá to.
- Pokud prožívám těžkosti s partnerem, cítí to.
- Pokud mám strach z porodu, ví to.
Například můj strach z porodu pramenil v nedůvěře v mé tělo a život. Strach, že nebudu dobrá máma byl nedostatek sebedůvěry. Za každým pocitem je skryto nějaké nastavení nebo přesvědčení a je to výzva k tomu se lépe pochopit a jít blíž k sobě samé.
Často se ženám v těhotenství doporučuje být v pohodě, v klidu, nestresovat se a tak dále. Jenže, když prožívám takovéto „nevhodné“ pocity, co s nimi? Často je raději potlačíme, v dobré víře, abychom miminku neuškodily. Jenž ono to funguje právě naopak. Zatlačením do hloubky ten pocit nezmizí, ale čeká a zase se po čase připomene.
Pokud v těhotenství cítím obavy nebo strach z porodu a raději strčím hlavu do písku, je velmi pravděpodobné, že se při porodu objeví a ovlivní jeho průběh. Zatímco, když se na něj podívám, mohu za ním rozpoznat jeho příčiny. A nejen to, občas nás to dovede mnohem dál, jako třeba mě. Díky tomu, že jsem cítila strach z porodu, jsem začala se svou dcerou komunikovat a náramně jsme si to užily. Více v mém příběhu zde.
Když v sobě najdeme tu odvahu – a že jí to chce hodně – a podíváme se zpříma na své pocity, můžeme změnit své vnitřní nastavení. Také mohu svému dítěti říct, co prožívám. Povědět mu, co se děje a nenechat ho v nejistotě, kterou díky tomu může cítit. Přichází k nám jako vědomé a vnímavé bytosti a v době těhotenství jsou nám blíže než kdokoliv jiný. Změnou svého nepřijetí, strachu, obav a dalších pocitů si vytvářím prostor pro:
- lásku ke svému dítěti
- jeho přijetí do svého života
- bezpodmínečné přijetí jeho samého (i sebe)
- důvěru ve své tělo
- sebelásku a sebedůvěru
- vděčnost
Duše
Nic v našem životě není náhoda a těhotenství už vůbec ne. Naše duše si předem naplánovaly toto setkání a vzájemně jsme si určili naše role. Takže duše, která přichází ke svým rodičům, není vám nějak náhodně poslaná. Je spousta rovin a aspektů, kvůli kterým jste se navzájem vybrali.
Tento můj názor vychází z toho, že do toho malinkatého tělíčka, které v sobě nosíme v době těhotenství, přichází vědomá duše. Je si vědomá sebe, své podstaty, jakým rodičům se narodí, do jakého prostředí a okolností. Má své plány do této inkarnace, ví čím si prošla a zná svůj směr. Toho jsme si vědomi všichni, jen to časem zapomeneme.
Já jsem se jako malá hrozně těšila, až mi bude 25let, ale nevěděla jsem proč. Také jsem toužila napsat knihu, nebo spíš jsem věděla, že ji napíšu, ale nevěděla jsem o čem. No, v pětadvaceti letech u mě došlo k „probuzení“ a rozpomněla jsem se, že tento svět je víc než jen hmota. Knihu jsem také napsala. Zatím jen malý eBoook o tom, jak komunikovat s miminkem v těhotenství, ale i to se počítá. A chystám i něco dalšího ;-).
Další působící vlivy
Svou roli zde hraje i astrologie a numerologie. Jak čísla, tak planety mají na náš život vliv. Jsou to jemné a zároveň silné hybné síly, které předurčují jisté nastavení a podmínky.
Když to vše sečteme a podtrhneme, je zde mnohem více faktorů, které se podílejí na tom, kdy se miminko skutečně narodí, než jen to vypočítané datum alias „termín porodu“. Nemyslím, že je nutné si s tím dělat celé těhotenství těžkou hlavu, ale pokud cítíte, že tam jsou obavy, strachy nebo vzorce v mysli, které by mohli způsobit nepříjemnosti, je fajn se na to podívat.
Jde o naše nitro a to k nám nikdy neposílá nic jen tak, pokud nejsme schopni s tím něco udělat a posunout se blíže k sobě. Protože pokud máme převzaté přesvědčení od někoho jiného, není to ve skutečnosti náš názor a nežijeme tak sami sebe.
A jak (ne)říct termín porodu rodině?
Můj termín porodu znali tři lidi, když nepočítám lékaře. Já, partner a mamka. Samozřejmě, že se na to všichni ptali a opakovaně. To mýtické datum bylo 14.2. a má odpověď zněla na začátku těhotenství – v zimě (byl to ode mě trošku žert, ale všichni to brali smrtelně vážně). Později jsem jim to upřesnila na únor. Babičky z toho byly na větvi.
Jak to, že to nevíš? Vím, ale nechci to nikomu říkat. A proč? Protože takto to vypočetli lékaři, ale Amálka sama ví, kdy se má narodit. A to mi to jako neřekneš, jo? Ne, promiň, neřeknu. Nechci aby se nikdo na to datum upínal a já pak byla pod tlakem. Hm, tak si to nech. Děkuju.
Už to, když jsem říkala, že malá sama ví, koulely očima. Občas jsem někomu zkusila vysvětlit jak to vnímám já, ale s pochopením jsem se moc nesetkala. Ale tím, že jsem s tím byla vnitřně srovnaná, jsem si to ustála. Tím chci říct, je jedno jak to budete mít, hlavně když s tím budete VY v pohodě. Pak si ustojíte všechno.
To se netýká jen toho termínu, s dítětem toho na vás čeká hodně. Jen pro zajímavost další podobně vedené debaty u nás byli k tématům: látkování, šátkování, spaní ve společné posteli, chování, když pláče, neučení na nočník od chvíle co sedí, kojení do dvou let (prozatím, ještě stále kojíme) a mnoho dalšího, vypíchla jsem to nej 😉
Ale, žiju tak, abych z toho měla dobrý pocit já a ne okolí. A když to tak nedělám, je to v mém životě znát a já cítím, že se mnou něco není v souladu. A tak stále hledám tu svou cestičku a učím se žít a vychovávat svou dceru podle sebe a ne podle druhých 
.
Jsem mentorovaná dula a pečuji o ženy v počátcích mateřství, podporuji je během těhotenství a doprovázím u porodu. O mých službách se můžete informovat zde. Připravovat ženy k porodu a být jim oporou mi dává velký smysl, protože jsou to okamžiky, na které nikdy nezapomeneme. K tomu být dulou, jsem se rozhodla po svém porodu. Více o mém příběhu, si můžete přečíst tady.
Mou láskou je prenatální kontakt a komunikace s miminkem, pre a perinatální psychologie. Děti jsou od počátku svého vzniku vědomé bytosti a to, jak prožijí svých prvních 9 měsíců formuje jejich osobnost.
Při porodu můžeme objevit svou vnitřní sílu. Přeji všem ženám Láskyplný porod ♡